Indie

Naše cesta po Indii v roce 2017 vedla nejprve z Delhi do Rishikese, dále do Haridwaru, vlakem do Agry na Taj Mahal a královskou pevnost, dále do Baraphturu, národní rezervace Keoladeo, navštívili jsme také park s tygry Ranthambore, modré městečko Bundi, krásné město s posvátným jezerem Puskhar a na závěr Bikaner. Nikam jsme nespěchali, kde se nám líbilo, kde nás energie místa a lidé zaujali, zůstali jsme déle. Celkem jsme projeli 3 státy na severu Indie.

Rishikesh je město jógy ve státě Uttarakhand a v lednu je v této oblasti v noci ještě pěkná zima, protože je to vstupní brána do Himalájí a ty byly nyní ještě plné sněhu. Městem protéká řeka Ganga, která je v těchto místech ještě krásně čistá a je možné se v jejím korytu procházet mezi obrovskými balvany a nebo meditovat. Rishikesh proslavila skupina Beatles, která zde v roce 1968 déle než měsíc v jednom z ašrámů meditovala, praktikovala jógu a odpočívala od západního shonu. A tak se toto město proslavilo a stalo se městem jógy, protože západní turisté chtěli praktikovat jógu jako Beatles a Indové rádi přizpůsobí svou nabídku poptávce. Rishikesh dnes nabízí nepočítaně lekcí a kurzů jógy pro turisty a tak se zde můžete věnovat józe a meditacím od rána do večera. Jezdí sem ale i hinduističtí věřící do posvátného chrámu Neelkanth Mahadev shiva tempel a probíhají tu překrásné duchovní obřady u řeky Gangy tzv. Ganta Arti.

Haridwar je svaté město Indie obdobně jako Varánasí, jen zde neprovádějí ve velkém pohřební obřady do řeky Gangy. Ganga tu má silný proud a každý den v ní provádí očistné rituály tisíce Indů. Je to svaté město, kde to opravdu žije a objevíte zde nefalšovanou Indii s mnoha sádhuy, svatými muži, chrámy, ašramy, gháty.. My jsme navštívili chrám Mansa Déví, kam jsme vyjeli skoro "pravěkou" lanovkou, která by podle norem EU nemohla už dávno být v provozu. Tento chrám je zasvěcen bohyni, která splňuje přání a bylo tu velmi živo. Každý návštěvník měl mnoho prasátů (obětin pro bohyni) a poctivě se modlil a prováděl rituály pod vedením svatých mužů.

Velmi silné emoce v nás v tomto městě probudily večerní obřady na ghatech u Gangy, které se jmenují Ganga Arti a my jsme jej zažili na Ghátu Hari Kípairí v Haridwaru. Tento obřad je pro turistky velká podívaná, sejdou se na něm tisíce lidí, duchovní předzpívávají duchovní písně, všichni jsou bosí, modlí se a jsou součástí celku. Na konci jdou společně vypustit obětiny bohům - takové lodičky z kytiček a se zapálenou svíčkou po řece Ganze. Má to velké kouzlo a silnou atmosféru a všem doporučuji při návštěvě Indie Ganga Arti nevynechat.

V Haridwaru jsme našli pana Sanjeeva Mehtu, který má místní cestovní agenturu a také je uznávaným fotografem, filmařem a cestovatelem a navíc se věnuje dobročinným aktivitám (třeba pořádá akci, kdy se do Haridwaru sletí lékaři z celého světa a zdarma v polní nemocnici operují chudé Indy, dělají plastiky lidem, kteří by jinak žili celoživotně zohavení a zmrzačení). Říkal nám, že život je potřeba žít naplno a být užitečný ostatním lidem a přírodě. Domluvili jsme se s ním, že nás na druhý den vezme na prohlídku do nedalekého národního parku Rajaji.

Indie byla dříve místem bohatým na přírodní ekosystémy. Dnes je indická divočina k vidění jen v národních parcích, kam se jen tak nedostanete, potřebujete mít průvodce, který vás tam vezme. A je až neskutečné, jak velký rodíl je mezi životem v rezervaci a mimo ni. Jakmile projdete bránou do parku, hluk ze silnice, neustálé troubení klaksonů, davy lidí a nepořádek zmizí. Nastane klid a mír a můžete obdivovat krásné planiny a řeky, zajímavé stromy, na každém kroku mnoho druhů zvířat. Uvidíte zde mnoho jelenů a opic, pestrobarevných ptáků, pávů a na některých místech slony a tygry. My jsme se domluvili na tom, že chceme vidět původní obyvatele, kteří žijí v této rezervaci, chovají indické buvoly a mají splácané domy z hlíny. Do města chodí jen jednou za čas muži na trh, aby prodali vyrobené sýry a bůvolí mléko. Děti si zde učí sami ve vlastní škole, ženy perou v řece a vaří na ohni. Děti byly plaché jako zvířátka, osmělily se k nám přijít blíže až po docela dlouhém čase a nalákali jsme je na jejich fotky v našich mobilech.

Sanjeev není úplně běžným průvodcem, vzal nás s sebou v dopoledních hodinách vlastním jeepem a jeli jsme zcela osamoceně a po vlastní ose. Nejprve nás vzal na prohlídku sloního útulku, který podporuje a potom jsme se jeli seznámit s lidmi do vesnice. Celé odpoledne jsme se potom procházeli parkem a užívali si klid a přírodu a jeho vyprávění o životě v Haridwaru a v Indii celkově. Ve většině parků jsou pro návštěvy rezervací a národních parků zřízeny kanceláře, kde na vás čeká mnoho průvodů s jeepy a autobusy s otevřenou střechou, časy pro výjezd na prohlídku jsou většinou buď ranní (cca 6:00-10:00 hod.) a nebo odpoledení (cca 15:00-18:30 hod.). Průvodci musí dodržovat přesně stanovené časy, vyzvedávají turisty na hotelech a vozí je v dlouhých kolonách společně. Taková výprava potom vypadá spíše jako ucpaná D1 a zvířat při tom bohužel moc neuvidíte. Tuto zkušenost jsme udělali v jiném parku - v parku Ranthambore, kam jsme se vydali s odpoledním průvodem jeepů a autobusů za tygrem a bylo to pro nás velmi zoufalé. Tygra jsme neviděli a vrátili jsme se totálně vykodrcaní a zaprášení.

Ale rezervace Rajaji se Sanjevem byl opravdový ráj na Zemi. Je neuvěřitelné, že v současnosti žijí lidé tak jednoduchým životem. Bohužel prý ale indická vláda hovoří o tom, že tyto komunity, žijící zde od nepaměti, vystěhuje do měst, aby parky a rezervace byli jen místem pro zvěř. To ale bude znamenat konec šťastného života pro tuto vesnici.

Když jsme po Indii cestovali vlakem, tak jedině tř. second class sleeper, což jsou v Indii nejoblíbenější vlaky pro běžné obyvatelsko. Na tyto vlaky není potřeba dělat rezervaci, ale jsou to vlaky špinavé, bez zasklených oken, takže  v nich je po cestě velký průvan. Za horkého počasí je to asi velké plus, na nás v tuto dobu ale trochu táhlo a proto jsme cestovali raději v čepici. Indové jsou velmi společenští a když zjistí, že ve vlaku jedou cizinci, za chvíli jich je většina u vás, dívají se přes rameno do vašeho mobilu, vyptávají se vás na kde co a prostě se s vámi chtějí vybavovat. Nerespektují žádné soukromí. Vždy se ptají na rodiče, jaké mají povolání a je jim divné, pokud u sebe nemáte jejich fotku. V Indii chovají své rodiče ve velké úctě. Druhou zajímavou věcí na vlacích je to, že jimi stále prochází potulní obchodníci, kteří nabízejí třeba čaj, praženou kukuřici zabalenou v novinách a další různé pochutiny, které mnohdy ani není možné  identifikovat, a nebo přicházejí s nabídkou vyčištění bot či uší. Chodí jich opravdu mnoho a vykřikují svou nabídku do prostoru vlaku, takže je cestou stále živo. Jeli jsme také nočním lůžkovým vlakem a to je teprve zážitek, protože celý vagón spí pohromadě a chrápe si společně do pravidelného rytmu jízdy vlaku. Na toaletu ve vlaku jsme ovšem raději nikdy nešla, prostě jsem nepila, abych tam nemusela a počkala jsem si až do cílové zastávky. Toaleta v tomto indickém vlaku je opravdu nechutné místo.

Naopak překrásné místo je Taj Mahal v Agře. Nádherný pomník lásky z bílého mramoru a dalších mnoha drahých kamenů. Postavil jej Šáh Džahán z lásky ke své manželce Mumtáz Mahál, která mu zemřela ve 38 letech při porodu 14. dítěte.  Přivstali jsme si a ještě za svítání jsme vyrazili k paláci, abychom nestáli dlouhou frontu u pokladny a netlačili se s davem turistů, který každý den tento skvost navštíví. Zde se potkáte opravdu s celým světem. Nějaký Ind kdysi řekl, že nemusí nikam cestovat, aby poznal svět, že stačí být na Taj Mahalu a celý svět přijede za ním. Naproti přes řeku je červená královská pevnost Agra Fort z přelomu 17. stol. kde Šáh žil a nakonec tam byl vězněn a také tam v jedné z věží zemřel. Ve věži, ze které mohl každý den pozorovat Taj Mahal, hrobku své milované.

Po návštěvě tohoto divu světa jsme se přesunuli do Rajastanu a navštívili další národní park, tentokrát Keoladeo. Tento park je zimoviště mnoha ptáků, bylo to kouzelné místo, bez hluku z města, viděli jsme mnoho zvěře a překrásných přírodních zákoutí. A navíc bylo možné si zde zapůjčit kola a tak jsme toho využili a projeli se na nich celou rezervací. Nečekejte však nějaká kvalitní kola, asi hodinu jsme vybírali vůbec taková, abychom na na nich byli schopni normálně jet. Není to zde o sportovním výkonu, ale o pomalé projížďce a častém zastavování a pozorování přírody. Tato rezervace se vyznačuje tím, že sem přijíždějí fotografové z celého světa pro své nejlepší snímky ptactva.

Další zajímavé město, které jsme navštívili bylo modré město Bundi. Modré proto, že mnoho domů má fasádu natřenou světle modrou barvou a při pohledu z vyhlídky působí město jako z pohádky o šmoulech. Je to nevelké město, které se rozkládá na úpatí kopce, ke kterému přiléhá městský palác. Vrchol kopce zdobí Taragarh, což je pevnost, která nabízí překrásný výhled na město i palác, který vypadá, jako kdyby jej místo lidí postavili skřítkové.  Pro mě bylo Bundi opravdové "středověké" město, jehož centrem protékala malá strouha pod vchody domů a do níž místní lidé nahoře káleli a dole z ní vařili. 

Navštívili jsme tu místní trhy, restaurace, palác i pevnost a vyjeli si rikšou na průzkum venkova, kde jsme si prohlédli mj. venkovskou školu a pozorovali jak žijí lidé mimo město.

Další místo, kam jsme přijeli bylo město Pushkar, které se nachází v okrese Ajmer. Tohle město jsem si zamilovala, má krásného ducha a je docela čisté.  Dle legendy, bylo město Puškar založeno, když Bráhma upustil na poušti 3 okvětní lístky  lotosového  květu a vznikly prameny, známé jako Pushkar. Podle archeologů existovalo jezero již  ve 4. století před naším letopočtem. Posvátné jezero je obklopené kolem dokola mnoha chrámy a gháty, kterých je prý 52 a každý z nich má údajně jiné léčebné účinky. Lidé zde věří, že koupel v něm v době úplňku je obzvláště účinná a zbaví všech hříchů a kožních neduhů. Vzniklo stavbou přehrady a ze třech stran je obklopeno kopci. I na kopce jsme kolem dokola vylezli a je tam opravdu nádherný rozhled na krásný kraj. Půjčili jsme si zde také motorky a projeli okolí a navštívili příbytek jednoho svatého muže, kterému zde široko daleko říkají Aloo Baba. A tomu stačí přivézt darem kilo brambor a za to s ním můžete posedět a pokouřit hašiš.

I přes den se na Pushkarském jezeře dělají posvátné rituály. U vstupu vás hned osloví muži, kteří vás vezmou za ruce a odvedou k jezeru, kde se vás ujme svatý muž, který se ptá, kolik máte příbuzných a na kolik lidí si chcete při rituálu vzpomenout. Jednotlivě vás zasvěcuje a provází vás posvátným rituálem. Nakonec vám na ruku uváže provázek a nabarví čelo hlinkou. A pak začne požadovat peníze. Peníze z vás v Indii loudí doslova každý a na každém kroku. Je potřeba se naprosto obrnit a s nikým nenavazovat oční kontakt. A pokud půjdete na nějaký rituál, pamatujte, že peníze jsou také vhodná obětina Bohům. Nevadí, že namáte květiny, když jste ze Západu. A že nemáte rozměněno? Tak to svatým mužům také vůbec nevadí. Dávejte si proto velký pozor, jaké rupie s sebou na svatá místa máte v peněžence připraveny.

Posledním městem, které jsme navštívili bylo město Bikaner, kde jsme měli možnost poznat zblízka také rodinný život, protože si nás oblíbila dcera majitele hotelu, asi 10-ti letá Tanisha a tak jsme byli např. pozváni na kurz vaření do kuchyně hotelu i ke společnému stolu a na návštěvy k jejím přátelům. Nezapomenu na podvečerní návštěvu magického džinistického chrámu a na noc svateb, kdy jedna místní kasta má takovou tradici, že její členové smí mít svatební obřad jen po 3 noci jedenkrát za 5 let. A tahle výjimečná doba nastala zrovna v době naší návštěvy Bikaneru. Zažili jsme tak divokou atmosféru svatebních průvodů, viděli mnoho zajímavě vyzdobených svatebčanů s kapelami včele. Nevěsta jela vždy na nějakém slavnostně a někdy docela bizarně ozdobeném povoze a ženich jel krásně namalovaný a oblečený jako poslední na vyzdobeném koni. Prý se tam oddávalo 70 párů najednou a bylo to opravdu velmi hlučné. V ulicích byli snad všichni lidé z města, tančilo se, žvýkal se a plival všude kolem betel, pálili se do vzduchu salvy, celé město žilo a slavilo asi tak, jako u nás o půlnoci na Silvestra.

Bikaner na mě celkově zapůsobil jako město plné kulis pro natáčení nějakého bolywoodského filmu. Nepotkali jsme zde žádné turisty a viděli malinké domy, úzké uličky, krámečky jak krabičky od sirek. Navštívili jsme starodávné trhy s kořením, viděli z oken vykukující našňořené svatebčany, hinduistické svatební obřady...připadala jsem si tu opravdu jako v nějakém pestrobarevném filmu z minulého století.

Další neotřelou záležitostí při tomto pobytu v Indii byla návšta chrámu, kde uctívají krysy. V Indii je opravdu možné cokoliv a v Dešnoku se rozhodli, že si usmíří bohy tím, že budou uctívat krysy. I v tomto chrámu je potřeba chodit bez bot a je tu speciální velká kuchyně, kde vaří v obrovských hrncích společné jídlo pro tyto uctívané tvory. A krysy se tu povalují a běhají po klikách, dveřích, schodech....prostě úplně všude.

A jak je to tu s jógou a náboženstvím? Vypozorovala jsem, že lidé jsou tu opravdu všichni silně věřící a modlí se prakticky neustále, nebo několikrát denně a pravidelně navštěvují chrámy. Je pro ně důležité žít v souladu s bohy a přijímají díky tomu lépe svůj těžký osud. Všude mají malé nebo větší oltáře, musí být dokonce na každé rikše nebo v autobuse a i tam visí obrázky jejich oblíbenců, jako je třeba Bůh Šiva, Višnu, Ganesha, nebo bohyně peněz Lakšmí. Všude zapalují vonné tyčinky a je zde nezaměnitelný zápach (nebo vůně) - směsice z odpadků, trusu od svatých krav a doutnajících tyčinek. Hinduismus má 330 miliónů Bohů. Každý Ind má nějakého svého oblíbeného Boha, kterého uctívá a prosí o štěstí, hojnost, zdraví a ochranu pro sebe i celou svou rodinu. Indie má velkou spotřebu obětních kvítků a na venkově jsme viděli obrovské plantáže těchto květin. Co se týče jógy, neviděla jsem téměř žádné "běžné" Indy, kteří by jógu praktikovali. Indie je sice kolébkou jógy, ale praktikuje se více jen na některých místech a je zde vnímána jako systém udržující zdraví a vnitřní harmonii člověka, než jako součást náboženství. Lekce jógy najdete v každém trochu větším městě, ale jsou různé kvality. Za dvě nejznámější centra jógy lze považovat města Rishikesh a Mysore, kde je mnoho kvalitních jógových škol. Pro Indy jsou jógové lekce rovněž zdroj příjmů ze západního světa. Jsou hrdí na to, že jóga je jejich starodávné učení o které je v našem světě tolik zájmu a rádi jógu pro turisty za peníze zpřístupní. Existují však i místa, kde je možné za pobyt v ašrámu dát dobrovolný příspěvek nebo pobývat zde zcela zdarma. V takovém případě však nečekejte žádný odpočinkový reatreat a ajurvédské léčení, ale spíše velmi tvrdý řád a askezi.

Život v Indii se dá popsat mnoha způsoby, mě naučila žít přítomným okamžikem. Ano, je špinavá, chudobná, hlučná, chaotická, uspěchaná, přelidněná, navíc lidmi, kteří mě chtěli obrat a lhali mi. Ale vlastně mnohem více mě uchvátila svou barevností, vůní, pestrostí, radostí ze života, pestrou kulturou a historií a také řadou milých, ochotných a vzdělaných lidí, kteří mi jsou inspirací.  Doporučuji sem letět bez očekávání a bez předsudků a dopřát si dostatečný čas na aklimatizaci, která bude trvat min. 5 dnů. To, že jste si v Indii zvykli zjistíte podle toho, že např. přejdete silnici bez čekání a bez obav o svůj život a zvyknete si na všudypřítomný chaos, hluk a krávy. V Indii také narazíte na různé lidi. Počítejte s tím, že o vše je tu potřeba smlouvat. Leckdy se vám podaří snížit cenu až o polovinu. My jsme tam byli zrovna v době, kdy probíhala tzv. demonetizace. To znamená, že stahovali z oběhu některé staré bankovky, ale neměli připraveno do oběhu dostatek nových. Takže bankomaty ani banky nevydávali dostatek peněz ani místním, natož turistům. Často jsme se díky tomu dostali do situace, kdy jsme měnili peníze s místními veksláky. Při takovém jednání je potřeba být pevný ve svých kramflecích a smlouvat, a nebo se otočit a odejít s tím, že za těchto podmínek služby nevyužijete. A s ženami tam muži obchodně nejednají.

Na mě Indie navíc mocně zapůsobila svými barvami. Na první pohled a zdálky je vidět rozdíl mezi ženami a muži. Ženy nosí krásně zdobená sárí a celkově se hodně zdobí a pečují o svůj vzhled. Malují si ruce henou, mají mnoho šperků a výrazně nalíčené oči. Jsou docela při těle oproti našemu standardu, ale nosí krátká trička pod prsa a vypadá to, že se za své postavy nestydí, ba naopak. Ale také muži zde rádi nosí barevné oblečení. A když ne oblečení, tak alespoň turbany. A barvy zde mají svůj význam a řád.

Červená a zlatá je barva pro nevěsty, protože má hluboký význam. Červená je barva úrodné hlíny a symbolizuje plodnost a prosperitu. Červená zobrazuje také žár a oheň a tedy vyjadřuje určitou smyslnost a hlavně vytváří pozitivní energii.

Bílá je barva klidu a čistoty a je to také barva vdov. Do bílých šatů se v Indii oblékají ženy po smrti manžela, čímž se na čas dobrovolně zříkají společenského života a radovánek. Bílá je ale také tradiční barva obyčejných mužů. Ti se oblékají do bílé kurty či košile s kalhotami nebo do pohodlných dhoti. Dhoti nosí muži hlavně na jihu a je to dlouhý pruh látky, který je buď spuštěný ke kotníkům, či uvázaný nad kolena. Je pro mě nepochopitelné, že bíle oblečení muži v Indii jsou opravdu zářivě bílí.

Černá barva je spojena s negativitou a zlem, s nedostatečnou touhou a setrvačností. Představuje hněv a temnotu a je spojena s nepřítomností energie, neplodností a se smrtí. Černá se ale rovněž používá k odvrácení zla.

Podle mé zkušenosti má zcela zásadní význam pro Indy barva oranžová. Potkali jsme nespočet pomazaných sádhuů oranžovou barvou a mnoho svatých mužů je oděno právě do této bary. A zjistila jsem, že opravdu tato barva představuje všechny aspekty hinduismu, je jako šafrán a je to rovněž barva ohně, ale v jiném smyslu než červená. Oranžový oheň vypaluje temnotu, tedy nevědomost a přináší světlo v podobě poznání a sebepoznání. Proto je oranžová barvou světců a asketů.

Zelená je slavnostní barva a také symbol víry, prosperity, úspěchu a štěstí. Především je však barvou života, protože ztělesňuje přírodu. 

Žlutá barva v Indické mytologii znamená štěstí a mír a je symbolem nových začátků. Proto se ženich i nevěsta před svatbou potírají kurkumovou pastou, která má zářivě žlutou barvu a je rovněž jedním z nejúčinnějších přírodních antioxidantů. A taky indičtí Buddhisté nosí žlutou - jako výraz pokory, meditace a odloučení od materialistické společnosti.

A dávejte si pozor na oranžové svaté muže. Občas se pod oranžovým rouchem může schovávat někdo, kdo nechce být poznán a prchá před zákonem. A s nově narostlými plnovousy a oranžovým oděvem, vzbuzujícím boží oddanost, se jim to velmi dobře daří.

Do Indie jsem se zamilovala a už teď se těším na další výpravu do této pozoruhodné země plné barev a chaosu. Pokud máte zájem o informace o připravované cestě, budu moc ráda, když mi napíšete. Ráda vám buď pomohu naplánovat a zajistit vaši soukromou cestu do Indie a nebo vás vezmu s sebou na mou výpravu. Cestuji v malých skupinkách a cestování je pro mě učením a poznáváním života. Jestli to máte stejně a máte chuť se připojit, stačí mi napsat a nechat na sebe kontakt. Až přijde správný čas, budu vás informovat.