Indii jsem navštívila v roce 2017. Cestu jsem si vysnila a stála za to. Viděla jsem život bez příkras, ve své obnažené syrovosti a přitom v plných barvách. Ráda bych se do této země ještě vrátila.
13.1.2017 jsem slavila 40. narozeniny a cestu jsem si přála k tomuto životnímu výročí. Můj manžel Vašek mi sen splnil. Původní plán letu byl z Prahy z letiště Václava Havla v 8:50 ráno směr Amsterdam a odtud do Dillí. Let se však zpozdil a Vašek říkal, že je to proto, že je pátek 13. Na to já ale nevěřím, moje třináctka je šťastná, když mě maminka přivedla v tento den na svět. Vše se děje tak, jak je pro nás potřebné právě teď a tady. Náš původní let do Amsterdamu se prodloužil ještě o let do Paříže a tam jsme pátrali po dalším letu, už směřujícímu do Indie. A tím začalo naše opravdové dobrodružství.
Na letišti v Paříži je docela chaos, ale nakonec se nám povedlo zabukovat si let rovnou s Air India a už v letadle to vonělo indickým kořením. Po dlouhém letu jsme přistáli v Dillí. Letištní hala na mě dýchla takovým zvláštním klidem a vůní tyčinek. Lidé kolem mi připadali oblečeni jako na maškarní bál, převážně to byli muži tmavé barvy a tmavých očí, někteří z nich měli na hlavách pestrobarevné turbany – ti pro nás byli v tento okamžik nejvíc exotičtí a nemohli jsme od nich odtrhnut oči.
Začali jsme se shánět po našich báglech, protože na běžícím pásu se neobjevily. A za nedlouho jsme se dozvěděli, že díky zkomplikovanému letu už nám ani nedorazí a neví se kdy se tak stane. Nějak mě to v tuto chvíli nevykolejilo, protože náhradní spodní prádlo, vodu na čočky a kartáček s pastou na zuby jsem měla u sebe v příručním zavazadle a říkala jsem si, že to nějak zvládnu. Platební kartu jsme měli, tak nejnutnější věci se přeci dají koupit určitě také v Indii. Jak jsem se mýlila a kolikrát mi mé osobní věci chyběly. Zůstaly jsme bez nich nakonec celý týden. Nečekali jsme však na ně v Dillí, ale vyrazili jsme na sever s tím, že jakmile zjistíme, že tu batohy máme, hned se pro ně vrátíme.
První noc jsme spali v centru Dillí. První cesta na hotel pro mě byla doslova kulturním šokem. Nemohu napsat jinak, než že jsem čuměla s pusou dokořán a cítila jsem se nesvá. Zabalila jsem se do šátku, schovala pod čepici a za sluneční brýle a snažila se být neviditelná. Po krátkém spánku na hotelu jsme se šli s Vaškem projít. Ačkoliv byla hluboká tma a pozdě v noci, v ulicích to žilo. Mnoho lidí proudilo sem a tam pěšky, na starých kolech, rikšami, auty... Některé ulice byly polozbořené, prašné, na každém rohu rozdělaný oheň a u něj postávali lidé v hloučcích a povídali si nebo zpívali. Postavy byly obalené do různých hadrů na různých částech těla, protože bylo chladno, kolem 12 stupňů. Kolem byl živý mumraj a z té tmy pro mě lidé v tuto chvíli vystupovali jako přízraky. Připadala jsem si jako v nějakém filmu, nebylo možné, že jsem na stejné planetě, kde jsem vyrostla a žiji, jen o pár tisícovek kilometrů dále než jsem byla před 30ti hodinami. Indii jsem znala zatím jen z filmů, z knih, z fotek, z Vaškova vyprávění, protože už tu několikrát byl. Ale to je prázdné. Na místě se přidají další smysly a Indie je opravdu od prvního okamžiku plná prožitků, barev, vůní, zvuků, lidí, plná kontrastů a nenechá nikoho na chvilku vypnout. Stále se tu něco děje a je třeba být ve střehu.
Dillí je přecpané lidmi a odpadky, je zajímavé se také poprvé setkat s krávou nebo prasetem uprostřed ulice, před restaurací nebo na křižovatce plné aut za provozu a všichni se té posvátné krávě vyhýbají. Lidé jsou zde spontánní a často se modlí, slaví a uctívají své Bohy někdy přímo na ulici. Hned první večer jsem měla možnost pozorovat z balkonu kroužek asi 30ti lidí, kteří tančili a zpívali kolem ohně Haré Krišna. Bylo to opravdové a plné emocí
Naše cesta druhý den pokračovala dále do města Rishikesh. Jeli jsme tam autobusem s místními Indy. Celou cestu se troubilo a za okny jsme pozorovali zajímavé výjevy. Obzvláště kolem silnic není vidět opravdu nic hezkého, jen místní tvrdý život a nepořádek, který produkují lidé. Esence lidství ve zhuštěné podobě. Do Rishikeshe jsme přijeli už za tmy (stmívalo se kolem 18 hod.). Vzali jsme si rikšu a jeli na ubytování Mama Cottage, kde jsme měli předem rezervované pokoje. Byl to skromný a pěkný komplex domků mezi stromy s výhledem do údolí. Cestou už nám bylo chladno, do rikši pěkně foukalo, tak jsme se k sobě tiskli, protože jsme neměli nic, než příruční zavazadla z letadla a koukali ven. I tahle cesta se nám zdála divoká, protože jsme Indii ještě nestačili přivyknout. Pod námi začínaly přibývat světla města a my mířili do kopce, do úplné tmy. Kolem silnice už spali bezdomovci zabalení v hadrech, sem tam opice, kupy odpadků, krávy. Přivítala nás malá stařenka s velkým úsměvem se slovy “Vilkam maj san” a s nataženýma rukama mířila směrem k Vaškovi. Byla moc milá a řídila celý podnik společně se svým synem, který byl zrovna v době naší návštěvy obchodně v Dillí, tak to tam měla celé na povel sama. Dala nám extra teplé deky typu larysa a spali jsme pod nimi skoro bez dechu, protože se pod nimi nedalo pohnout, jak byly tlusté.
V Indii mi k snídani moc chutnali čaje, ale oproti našim zvyklostem, je mají velmi přeslazené. Čaj masala - kořeněný čaj s mlékem, u nás se mu také přezdívá yogi tea, který tady pijí opravdu všichni a na každém rohu a při každé příležitosti a my si na něj za chvíli zvykli místo ranní kávy. A když jsme Indy požádali, tak nám čaj ani tolik nesladili.
První den jsme v klidu, dalo by se říci téměř na věnkově, v městečku Rishikesh. Počasí nám zrovna nepřeje, ráno cestou dolů z kopce nám lehce prší. Ale nám to nevadí. Jsme natěšeni na řeku Gangu, první indické chrámy, most Jhula a místí obyvatele. A nezklamali jsme se. Rishikesh je moc pěkné a vcelku klidné a bezpečné místo, ačkoliv tam proudí mnoho turistů i místních za spiritualitou a hinduistickými Bohy. Rishikesh je ve státě Uttarakhand na severu Indie položeno v údolí, kterým protéká ještě malý a čistý proud řeky Gangy. Voda je zde pěkně ledová, jak se dere z horských úbočí Himaláje, které byly v tomto období ještě zasněžené. Toto město je známo jako "hlavní město jógy" a nebo "vstupní brána do Himalájí". Má vlastní centrum a autobusové nádraží. Nejznámější dominantou Rishikeshe je 13-ti podlažní chrám Swarg Niwas & Shri Trayanbakshwar, který je plný Bohů a je z něj nádherný výhled na Gangu a na most Lakshman Jhula, další známé místo Rishikeshe. V tento den jsme prozkoumali obě strany řeky Gangy, chrámy podél ní, objevili mnoho ašramů a jógových studií, kterých je tu nepřeberné množství. Je to klidné místo k rozjímání a je tu mnoho turistů z celého světa, příznivců jógy a přátelských Indů, kteří nabízí své služby, jógové lekce a pobyty, nejrůznější spirituální zboží, nebo si chtějí jen tak povídat. Zajímají se nejvíce o rodinu, zaměstnání rodičů, kolik kdo má bratrů, jaké jsou zvyklosti v rodné zemi... jsou zvědaví a rádi se s turisty také fotí.
Při západu slunce mají na řece Ganze v posvátných ghatech obřady, kterým se říká Ganga Arti. Organizují je místní duchovní. Indové se shromáždí na schody a pozorují muže v oranžových rouchách, kteří dělají rituály s ohněm a hraje při tom hodně nahlas hudba s duchovními texty, dalo by se říci s mantrami. Všichni je opakují, zpívají společně, občas do rytmu tleskají nebo zvedají ruce. Jsou na sebe napojeni a oslavují své Bohy a modlí se. Všichni jsou bosí. Muži v oranžovém různě krouží s doutnající konvicí a potom s velkými hořícími svícemi ve svícnu. Celé je to nádherný a velmi emotivní zážitek. Poté co dozpívají, jdou všichni k řece Ganze a pouští po ní svou lodičku plnou květin, svíček, doutnajících tyčinek a svá přání. Je to obětina Bohům a ve tmě díky tomu pluje mnoho světýlek.
Jsme tu v lednu a za tmy už je zima, je dobré mít teplou bundu a čepici a protože nemáme žádné náhradní a ani moc teplé oblečení, než to, ve kterém jsme přiletěli, rozhodli jsme se požádat Mamu, aby nám dala tip, kam se vypravit nakoupit nejnutnějších pár kousků náhradního oblečení (jako třeba náhradní spodní prádlo, ponožky, teplý svetr apod.) Vypravila nás společně se svými dvěma zaměstnanci, kteří nám měli dělat doprovod a zaručit se jí, že nakoupíme u správných lidí, že nás nikdo neokrade a vrátíme se zpět v pořádku. Jmenovali se San a Šiva. Vyjeli jsme s nimi, všichni namačkaní v jedné rikše, na místní noční trhy. Ještě, že s námi kluky poslala, protože tam bychom sami zabloudili. Propletli jsme se spletitými uličkami mnoha stanů a domů s různým zbožím, většinou podobného charakteru, až jsme zastavili u toho “správného”. Nejdříve jsme se hodně nasmáli, když jsme viděli střih trenek pro pány a ponožky pro dámy s jedním futrálkem na palec a odděleně na ostatní prsty, což je velmi praktické při nošení žabek, které tam ženy nosí, pokud nejsou bosé. Mnoho lidí si tu obuv nemůže dovolit. Ale postupně nám úsměv na tváři ztuhnul, protože nebylo moc z čeho vybírat. Museli jsme brát to, co bylo. Koupila jsme si nakonec místní zateplené šaty v délce pod kolena s převládající červenou barvou, která dole přecházela v mnoho barevných květin a místní dámy mě při jejich zkoušení ujistily, že jsem v nich krásná a ptaly se mě, zda už jsem vdaná. Musela jsem říci, že ano, aby mi nevybraly místního ženicha. Vašek si pořídil náhradní trenky, které smrděly naftalínem tak, že jsem se mu je snažila na pokoji přeprat a zbavit té “vůně”, ačkoliv jsem měla obavu, že do rána neuschnou. Tak jsme začali splývat s místními.
Do Indie jsem se zamilovala a už teď se těším na další výpravu do této pozoruhodné země plné barev a chaosu. Pokud máte zájem o informace o připravované cestě, budu moc ráda, když mi napíšete. Ráda vám buď pomohu naplánovat a zajistit vaši soukromou cestu do Indie a nebo vás vezmu s sebou na mou výpravu. Cestuji v malých skupinkách a cestování je pro mě učením a poznáváním života. Jestli to máte stejně a máte chuť se připojit, stačí mi napsat a nechat na sebe kontakt. Až přijde správný čas, budu vás informovat.